Severoafrická kampaň (1940–1943) byla jedním z významných bojišť druhé světové války, odehrávajícím se především na území dnešní Libye, Egypta, Tuniska a Alžírska. Boje probíhaly mezi Spojenci (zejména Velká Británie a později Spojené státy) a mocnostmi Osy – především fašistickou Itálií a nacistickým Německem.

Severní Afrika byla strategicky důležitá kvůli kontrole nad Suezským průplavem, zásobovacími trasami, přístupy k ropným ložiskům na Blízkém východě a možnostem otevření jižní fronty proti Evropě.

kampaň začala ještě před rokem 1940. Fašistická Itálie usilovala o vybudování „nového římského impéria“ v Africe a v meziválečném období obsadila Libyi i Etiopii. Když v červnu 1940 vstoupila do války po boku Německa, okamžitě obrátila pozornost na britské kolonie a sféru vlivu v severní Africe a Středním východě. Italská vojska z Libye v září 1940 vpadla do Egypta, čímž zahájila otevřený konflikt se Spojeným královstvím a odstartovala severoafrickou kampaň.

Itálie, která měla v severní Africe své kolonie, především Libyi, zahájila ofenzívu směrem na východ. Italská vojska pod velením generála Grazianiho překročila egyptské hranice a obsadila město Sídí Barrání. Útok byl ale slabě organizován a brzy se zastavil kvůli logistickým problémům.

Britové, ač číselně slabší, zahájili překvapivý protiútok. V rámci operace Compass zničili několik italských divizí, dobyli celou Kyrenaiku a zajali přes 100 000 italských vojáků. Šlo o obrovské vítězství, které podkopalo italské ambice v Africe a ukázalo, jak slabá byla jejich armáda bez německé pomoci.

Německo reagovalo na italské neúspěchy vysláním expedičních sil – Afrikakorpsu, kterému velel generál Erwin Rommel. Bez čekání na plné posily spustil Rommel překvapivý útok, znovu obsadil Kyrenaiku a zatlačil Brity hluboko do Egypta

Spojenecké jednotky, především Australané, zůstaly obklíčené v přístavu Tobruk. Rommel se je opakovaně pokoušel dobýt, ale neúspěšně. Obrana Tobruku se stala symbolem odporu proti Ose a zároveň logistickým problémem pro Rommela, který musel své linie natahovat bez zajištěného přístavu. Této bitvy se zúčastnil i československý prapor pod vedením podplukovníka Karla Klapálka

Britové zahájili novou ofenzívu, jejímž cílem bylo prolomit obležení Tobruku. Po těžkých bojích se jim to podařilo a Rommel byl nucen ustoupit zpět do střední Libye. Bitva byla taktickým úspěchem Spojenců, ale nedokázala vyřešit situaci natrvalo.

Rommela posílily nové jednotky a zbraně, a v květnu 1942 zahájil další útok. V bitvě u Gazaly porazil britské síly a 20. června dobyl Tobruk, čímž způsobil Spojencům šok a ztrátu důležitého přístavu. Němci poté postupovali dál směrem k Egyptu.

Německo-italská ofenzíva byla konečně zastavena u El Alameinu, kde Spojenci vytvořili silnou obrannou linii. Boje skončily nerozhodně, ale Rommel neměl dostatek zásob, aby pokračoval. Britové si uvědomili nutnost změny vedení.

Britská vláda vyslala do Afriky generála Bernarda Montgomeryho, který obnovil morálku 8. armády, reorganizoval jednotky a připravil velkou ofenzívu. Zatímco Rommel čelil stále větším logistickým problémům, Spojenci zesilovali.

Po pečlivé přípravě zahájil Montgomery útok na Rommelovy pozice. Bitva trvala několik týdnů a skončila rozhodným britským vítězstvím. Rommel ustoupil přes celou Libyi až do Tuniska. Tato bitva znamenala zvrat v severoafrické kampani.

Spojenecké jednotky – převážně Američané a Britové – přistály v Maroku a Alžírsku. Francouzské jednotky Vichistického režimu se po krátkém odporu přidaly ke Spojencům. Osa se ocitla v kleštích – mezi Montgomerym z východu a novými spojeneckými silami ze západu.

Německé jednotky pod velením generála von Arnim zaútočily na americké síly v západním Tunisku. V bitvě u Kasserinského průsmyku Spojené státy utrpěly porážku, ale šlo o jejich první zkušenost v této válce – rychle se z ní poučily a zlepšily výcvik i velení.

Spojenci koordinovaně postupovali z obou stran do Tuniska. Osa kladla tuhý odpor, ale postupně ztrácela území i zásoby. 13. května 1943 se více než 250 000 vojáků Osy vzdalo. Severní Afrika byla kompletně pod kontrolou Spojenců

Spojenecké vítězství v severní Africe mělo zásadní dopad na další průběh války. Otevřelo cestu k invazi na Sicílii a do jižní Itálie a ukázalo, že síly Osy nejsou neporazitelné. Německá i italská prestiž utrpěla těžkou ránu.

Kampaň byla mimo jiné výjimečná náročnými klimatickými podmínkami, rozsáhlým použitím tankových sil a střetem dvou vysoce ceněných velitelů – Rommela a Montgomeryho. Vítězství v Africe bylo jedním z prvních velkých kroků k porážce nacistického Německa a jeho spojenců.